RD3D

Dovolím si zde prezentovat různé historické dokumenty a fotografie pump od různých výrobců, které se mi podařilo získat. Dokumenty jsou volně ke stažení pro všechny zájemce historie.

Jednotlivé fotografie jsou buď moje, různě od zákazníků nebo posbírané z internetu. Poděkování patří p.Hofmanovi, p.Krasiunovi, jejich sbírkám a znalostem. Pokud byste někdo chtěl přispět do této galerie, budu jedině rád, stačí mě kontaktovat.

Možná zde najdete právě ten svůj stojan a něco se dozvíte o jeho historii. Při porovnávání se zaměřte na detaily, kterými se výrobci dají odlišit (logo, tvar šišky, zdobení talíře, tvar příruby a počet šroubů na výtoku, napojení potrubí do studny a na výtoku apod.)

Budu zde postupně přidávat informace dle času a znalostí. Možná Vás překvapí (jako tehdy mě), že na našem území existovali desítky sléváren a každá měla svůj výrobní program. Pravděpodobně ani není v silách jednoho člověka udělat kompletní seznam výrobců a jejich výrobků, ale proč se o to nepokusit. Do začátku jsem se zaměřil na stojany ručních zahradních pump, trkačů a větrných čerpadel.

SIGMUND - Lutín
SIGMA

Asi každý zná firmu SIGMA, nejznámější výrobce čerpací techniky. Ovšem původně se firma jmenovala po svém zakladateli (zal.1868) – Ludvíku Sigmundovi a jeho potomcích.

zdroj: https://www.sigmagroup.cz/historie/

1868-Řemeslník Ludvík Sigmund zakládá v Lutíně pumpařskou firmu. Začíná s výrobou dřevěných stojanových pump a vodovodů. Firma se rychle rozvíjí a najímá první pracovníky. 

1894-Od zakladatele přebírají firmu jeho synové Jan a František. Zahájeno opracování kovů a výroba kovových částí pump. Firma získává věhlas v oboru vrtání studní a staveb vodovodů.

1922-Registrace ochranných známek „SIGMA“ a „Neptunův trojzubec“. O rok později je zaveden elektrický pohon strojů a dílny vybaveny moderní obráběcí technikou. V roce 1924 byla otevřena filiální prodejna firmy v Praze.

1933-Období 30. let přináší tuzemskou i zahraniční expanzi firmy a zavedení řady novinek do výrobního programu. Firma SIGMUND PUMPY zaměstnává 650 pracovníků. S využitím mnoha patentů vzniká výrobní řada legendárních ponorných čerpadel NAUTILA určených pro hluboké a vrtané studny. Rozšiřuje se výroba sortimentu domácích vodáren pod značkou DARLING a firma se orientuje na dodávky vodárenských, důlních a průmyslových čerpadel všech konstrukčních principů. V zemědělství získává podnik významné postavení díky výkonným zavlažovacím zařízením REVOLT a RAKETA.

1935-Rodina Sigmundů zakládá v Lutíně nový podnik s názvem CHEMA. Moderní výrobní závod se zaměřuje na výzkum, výrobu a prodej prostředků na ochranu proti bojovým plynům a prostředků protiletecké ochrany. Výroba se specializuje na filtrační zařízení a dýchací filtry do plynových masek.

1937-V Anglii je založena společnost SIGMUND PUMPS LTD s pobočkami v Londýně a Newcastlu orientovaná na výrobu motorových hasičských stříkaček pro britské ministerstvo vnitra a londýnský hasičský sbor. Výrobní program britské afilace byl ve válečných letech rozšířen o další řady čerpadel lutínské koncepce.

1942-Během 2. světové války, zejména po popravě ředitele a spolumajitele Ing. Jana Sigmunda gestapem v roce 1942, byl podnik v Lutíně konfiskován Německou říší a ve vysoké míře přebudován na výrobu zbrojních součástí pro tanky, ponorky, letadla a automobily.

1948-Po znárodnění firmy v roce 1945 a transformaci na národní podnik SIGMA PUMPY byla zahájena etapa výstavby nových výrobních hal v Lutíně s cílem specializace na produkci čerpadel průmyslového charakteru. Rozšiřuje se vývojové a konstrukční zázemí podniku.

1965-Vzniká sdružení SIGMA KONCERN, které slučuje všechny podniky na výrobu čerpadel a armatur v tehdejším Československu. Závod v Lutíně nese název SIGMA Lutín, národní podnik. Vzniká Výzkumný ústav čerpadel – nová organizace orientovaná na výzkum a vývoj čerpadel pro celý koncern.

1968-Sté výročí založení firmy je spojeno se zavedením výroby ponorných kalových a odvodňovacích čerpadel. Zahájena byla také spolupráce s anglickou firmou CRANE Ltd. směřující k licenční výrobě mechanických ucpávek. Nastává rychlý rozvoj zahraničního obchodu, zejména na trhy států střední a východní Evropy, severní Afriky, Blízkého východu, střední a jižní Ameriky a jihovýchodní Asie.

1975-SIGMA Lutín se začíná orientovat na komplexní dodávky investičních celků v oboru čerpací techniky. Vyroben je první prototyp unikátního diagonálního vertikálního čerpadla typu 1600 BQDV určeného pro chladící okruhy elektráren.

1979-Do sériové výroby jsou zaváděna čerpadla pro klasickou a jadernou energetiku nové koncepce. Jde zejména o čerpadla napájecí v článkové i kotlové verzi, dále čerpadla podávací a kondenzátní.

1990-V důsledku politických změn v Československu dochází k procesu privatizace státního majetku a k rozpadu sdružení SIGMA KONCERN. Vzniká samostatný státní podnik SIGMA Lutín, který má za cíl zkonsolidovat majetek firmy v Lutíně pro připravovanou privatizaci. Vyrobena jsou technicky náročná napájecí a podávací čerpadla pro bloky jaderných elektráren o výkonu 1000 MW.

1994-Po téměř 50-ti letech vzniká v Lutíně opět privátní čerpadlářská firma – SIGMA Lutín akciová společnost. Rozpad sovětského bloku přináší potřebu restrukturalizace a užší specializace firmy spojenou s orientací na nové trhy.

1997-Dokončena zásadní organizační restrukturalizace firmy. Vzniká akciová společnost SIGMA GROUP a.s. se sídlem v Lutíně jako mateřská společnost holdingu sdružujícího více než desítku vývojových, výrobních a obchodních společností orientovaných na čerpací techniku. Zahájeny vývojové práce na nových protipovodňových agregátech.

2004-Organizační změny v holdingu SIGMA GROUP a.s. zaměřené na rozčlenění výrobkové struktury mezi závody v Hranicích (bývalá Kunzovka- pozn. autor) a Lutíně.

2013-Dokončena rozsáhlá rekonstrukce areálu firmy v Lutíně. Certifikace systémů ISO 14001, OHSAS 18001 a ISO 3834–2. Definitivní přesun výroby spotřebních čerpadel z Lutína do Hranic.

2018-Oslaveno výročí 150 let od založení tradice výroby čerpadel v obci Lutín.

SIGMUND-KATALOGY

Různé katalogy od Sigmundů.

1906-1922 vzácný katalog, ještě se starým logem

1933

1935-1936

1938

KUNZ - Hranice

Byl první velký výrobce čerpací techniky na našem území. Firma vznikla za Rakouska-Uherska, kdy dosáhla největšího věhlasu. Spousty známých jmen v tomto oboru se zde vyučilo, aby si pak založili vlastní firmy.


Sdílím stručnou historii o jeho zakladateli, kdy dosáhla firma největší slávy:

Antonín Kunz byl zakladatelem firmy, což byla „První moravská továrna na vodovody a pumpy v Hranicích“. Byl vyučeným zámečníkem. Do Hranic přišel v roce 1883, když mu bylo dvacet čtyři let a zřídil zde živnost pod jeho jménem, na výrobu a opravu hospodářských strojů.

V roce 1884 se začal specializovat na vodní čerpadla a absolvoval řadu cest po Evropě, aby se seznámil s inovativními postupy a metodami. Podařilo se mu vyrobit unikátní konstrukci vlastního větrného kola, které ho proslavilo po celém světe. Větrná kola vyraběl zprvu dřevěná, později ocelová.

Velký úspěch měly také vodotěžné stroje, tak zvané trkače, a tak firma Antonína Kunze ovládla v 90. letech 19. století rakousko-uherký trh s větrnými motory, čerpadly a vodovodní armaturou. Firma vyvážela své výrobky do Ruska, Bulharska, Turecka, Sýrie i Egypta. Projektovala a montovala obecní i průmyslové vodovody a celkem postavila vodovody v 910 obcích a 146 městech.

I přesto se však firma začátkem 20. století dostala do finančních potíží, na níchž se podílel sám Antonín. Koupil totiž dům s okolními pozemky, postavil tovární budovu a impozantní administrativní budovu závodu, která byla zároveň obytnou vilou v pseudobarokním slohu. Dále nechal v letech 1907 až 1908 postavit napodobeninu středověkého hradu zvanou Kunzov, která se dodnes nachází mezi obcemi Radíkov a Hrabůvka.

Firma se zadlužila po neúspěšných soudních sporech, kvůli špatné kvalitě motorů Samson, a tak se Antonín pokusil o sebevraždu. Antonín Kunz zemřel roku 1910 v nemocnici v Benešově. Firma byla naštěstí díky iniciativě tehdejšího starosty JUDr. Františka Šromoty zachráněna a byla přeměněna na akciovou společnost Antonín Kunz – továrna na vodovody a pumpy Hranice. Po druhé světové válce byla znárodněna a až do roku 1990 fungovala pod názvem Sigma Hranice a byla největším průmyslovým závodem v Hranicích. Na její tradice dodnes navazuje společnost Sigma pumpy Hranice.

 zdroj: https://muzeum-hranice.cz/osobnost/kunz-antonin/

Další prameny: https://www.cer-tech.cz/antonin-kunz-pumpy-a-vodovody-hranice/

KUNZ - katalogy

Celkem pravděpodobně existuje 5 dílů katalogu „vodotěžba“. Ovšem existují i další, jak se postupně v čase vydávali. V pravé části si je můžete prohlížet, či postahovat.

  1. Vodovodní části:
    Přístroje pro hledání pramenů a zřizování studní, přístroje k vrtání do hloubky, zarážecí neboli abessinská studně, přístroje ku čištění vody čili filtry, měření vody, roury všech druhů, čištění kanálů, hadice a hadicové spojky, hydranty požární a zahradní, šoupáky, vodoměry a vodoznaky, vpustné koše a cezáky, výtokové kašny a výtokové stojany, vodotrysky, hlavní uzávěry, kohouty a ventily, výtokové výlevky
  2. Vodotěžné stroje a motory (trkače):
    Hydraulické motory, trkače, proudové motory, vodní kola ku samočinnému těžení vody z odlehlých pramenů, studní, potoků, řek atd. na libovolná návrší, turbíny, motory teplovzdušné, petrolejové, parní a elektrické ku hnaní čerpadel a různých strojů, proudové elevátory k zavodňování pozemků atd.
  3. Pumpy (čerpadla):
    Studniční pumpy do každé hloubky pro pohon ruční, žentourový, transmissní a parní, stavební pumpy, pumpy k zavodňování a odvodňování pozemků, zarážecí pumpy, vrtací nástroje, pumpy na olej, líh, dehet, víno, mellasu a jiné tekutiny, pumpy na činná napajedlo pro dobytek a pod.
  4. Větrné motory
    Ku zvedání vody z hlukobých studní a vzdálených, níže položených pramenů, potoků, řek, rybníků atd. na libovolná návrší, k pohonu čerpadel, k odvodňování a zavodňování pozemků za příčinou jich zúrodnění, ku hnaní šrotovníků a mlýnů.
  5. Lázeňská zařízení
    Jako sprchy, koupací vany, kamna na rychlé ohřívání vody, klosety atd. atd.

okolo r.1900 – 1.díl-vodovodní části

okolo r.1900 – 2.díl vodotěžné stroje a motory (trkače)

okolo r.1900 – 3.díl pumpy

okolo r.1900 – 4.díl větrné motory

Vodvody-Pumpy, Ústřední topení a Osvětlení

dobový leták

Kunz-kolorované ilustrace z katalogů

Poděkování patří: Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc.

Většinu těchto ilustrací můžete dohledat v katalozích.

GARVENS

Pumpy se k nám zpočátku dovážely z Vídně od firmy Garvens, později některé naše firmy zakoupily od Garvense licenci a po různých úpravách designu je prodávaly jako své vlastní. Jako logo používá dvě vlnky. Odlévala je i Rourovna Písek, jak o tom svědčí tento katalog.

RP. - Písek

Zkratka znamená název slévárny „Rourovna Písek s.r.o.“.

Největším slévárenským a strojírenským závodem v Písku, vybudovaným ještě před 1.světovou válkou v období rozmachu kapitalistické výroby. S návrhem vybudovat tento závod přišel podnikatel ing. Karel Hollmann ze Starého Plzence. Bohaté zkušenosti nabyl při stáži v Americe, kde byl slévárenský průmysl v té době již na vysoké úrovni. Praktické zkušenosti získal v železárnách Borek u Rokycan, kde sám ověřoval u nás doposud neznámou technologii odlívání tvarovek, z tzv. šedé litiny.

Svou kvalifikovaností a představením projektu nové továrny jako významného činitele průmyslového rozvěje města přesvědčil místní zastupitelstvo a záhy dostal povolení k výstavbě.

Stavba s přípojnou železniční vlečkou a možností využití vodních zdrojů (rybníky Šarlák a Hánovec) byla zahájena na jaře roku 1911 poblíž hlavního nádraží. Podle urychlené projektové přípravy bylo obvodové zdivo postaveno z levných cihel a střecha z levné dřevěné střešní konstrukce. Srdcem továrny se stala robusní kupolová pec pro tavbu šedé litiny i jiných kovů. Tak již 20.ledna 1912 došlo k vypuštění první tavby a zahájení výroby litinových rour, která neměla v té době v zemích c. k. Rakouska-Uherska žádnou srovnatelnou konkurenci. Energetickým zdrojem v provozech byla výlučně elektřina.

Vedle výroby rour se sortiment postupně rozšiřoval na technologie lití různých tvarovek, odlitků brzdových špalíků z šedé litiny pro Buštěhradskou dráhu, odlitků komerční litiny, jako byly pláty, rošty a kanalizační poklopy a sběrače i další výrobky podle přání zákazníků.

V celé monarchii byl o toto zboží velký zájem a již v prvním roce provozu expedovala rovárna více jak 1000 t odlitků. Pod značkou Rohrewerk Písek, Ges. m. B. H. s obchodním zastoupení ve Vídni, Praze a Berlíně, byly výrobky exportovány po dráze a po vodě do Prahy, Vídně a Budapešti.

Od svého vzniku byla Rourovna majetkem osmi podílníků, jejichž základní kapitál činil 120 000 rakouských korun.

V čele správní rady stál Ing. Karel Hollmann, její technicko-ekonomicky nejzdatnější člen a zároveň ředitel závodu.

Od zahájení výroby pracovalo v závodě 70 dělníků a 6 úředníků. Vedení podniku si samo zajišťovalo výchovu zdatných slévačů a dalších odborných sil (soustružníci, truhláři), známých svým dobrým řemeslným fortelem.

Rourovna byla známá jako středisko silného dělnického hnutí a proto i zde docházelo mezi odbory a vedením k častým mzdovým sporům. Vyhrotily se zejména v poválečném období a za světové hospodářské krize, kdy v důsledku nedostatku zakázek byli v roce 1934 dělníci propouštěny na neplacenou dovolenou, pracovní doba zkrácena na 4-5dní, což znamenalo i krácení mezd.

V období 1.konjunktury po r. 1923 a 2.konjunktury po roce 1936-1939 dosahovala výroba v Rourovně kulminačního bodu. Sortiment byl ještě rozšířen o výrobu speciálních kamen, motorových čerpadel a řeznických a jiných strojů na elektrický pohon. Závod byl rozšířen o další haly a sklady a přibylo i zaměstnanců. V letech 1937-39 zaměstnávala rourovna až 300 dělníků.

Za nacistické okupace byl v továrně zaveden nucený německý dozor a postupně docházelo ke změnám výrobního programu ve prospěch potřeb německé válečné mašinérie. Největší rána stihla továrnu při bombardování hlavního nádraží spojeneckými letci, kteří zde napadli německý vojenský transport ve dnech 29.-30.dubna 1945. Rourovna v sousedství nádraží přitom utrpěla těžké zásah, došlo k úplnému zničení provozů strojírny a modelárny a poškození slévárny. V říjnu 1945 však byla úsilím dělníků a dobrovolných pomocníků továrna opět zprovozněna.

Závod byl hned v r.1945 znárodněn a vznikl po řadě reorganizací a změn vlastníků v roce 1978 závod Vodohospodářské strojírny n.p. Písek, jehož výroba byla zaměřena na odlitky z šedí litiny a lehkých barevných kovů, zejména na dávkovací čerpadla a filtrační a čistící zařízení pro úpravu vody. V roce 1980 produkoval závod se 190 zaměstnanci výrobky za 27 milionů Kčs. Do roku 1990 byl závod modernizován rekonstrukcí zastaralé továrny. Byla postavena nová strojírenská hala a slévárna.

1992-2008 – VOS a.s. Písek, ukončena výrobní činnost, areál se nabízí k odprodeji nebo pronájmu.

zdroj: JÍŠA 2000 – Historie a současnost podnikání

 

1938 – kanalisační a stavební litina

1939-pumpy od Rourovny

1982 – 70 let závodu

Adolf Raab - Písek

Strojírna pro vodovody a pumpy, železné konstrukce, ústřední topení.

Z ekonomického hlediska hrál důležitou roli vznik slévárny a strojírny Karla Remara, která se zaměřovala na výrobu hospodářských strojů. Její úspěch totiž podnítil založení dalších strojírenských firem ve městě, z nichž nejvýznamnější byla továrna na pumpy a čerpadla Adolfa Raaba.

Firma měla ve dvoře vlastní halu, modelárnu, slévárnu, strojírnu i písárnu s technickou kanceláří. Výroba byla zahájena v dubnu 1900, na rozdíl od konkurenční firmy Remar se ale Raab zaměřil především na vodohospodářskou techniku a příslušné strojní vybavení. Sortiment tvořily také kovové konstrukce, zábradlí, železné střechy, mříže, okna či dveře.

Úspěch s větrníkem

ADOLF RAAB (1867-1935)

Narodil se 18. listopadu 1867 v Holešovicích u Chrástu v rodině správce místního dvora. Po ukončení měšťanské školy nastoupil do učení ve Strojnické a zámečnické továrně Antonína Juppa v Praze. Roku 1884 zde získal výuční list a nastoupil na C. k. státní průmyslovou školu.

O čtyři roky později studia dokončil a po absolvování základní vojenské služby získal roku 1892 zaměstnání u První moravské továrny Antonína Kunze v Hranicích, která se specializovala na výrobu vodovodů a čerpadel. Stal se správcem strojírenských dílen a později povýšil až na předsedu technické kanceláře.

Roku 1899 firmu opustil a odešel na jih Čech, odkud pocházela jeho manželka Marie. Usadili se v Písku, kde Adolf Raab začal ihned budovat vlastní strojírenský podnik.

10. dubna 1900 byl zahájen provoz.

Specializoval se na produkci pump, hydraulických motorů a úspěch slavil i s větrnými čerpadly. Na průmyslových výstavách získal řadu ocenění a zboží vyvážel i do zahraničí. Kromě podnikání byl činný také v Hospodářsko-živnostenském spolku a Sokole. Zemřel 22. ledna 1935.

Jako jeden z mála v jižních Čechách se podnik zabýval také stavbou a zřizováním vodovodů pro hospodářské dvory, průmyslové závody i celé obce. K projektům navíc dodával podrobnou dokumentaci a veškeré rozpočty dělal zdarma.

Určitou kuriozitou v sortimentu byla velkorozměrová větrná čerpadla, určená pro odlehlé farmy a objekty bez elektrického proudu. Raab je vyráběl podle vlastního návrhu a od roku 1908 jimi zásoboval nejen tuzemský, ale i zahraniční trh. Větrný motor s lopatkami se navíc stal jednou z hlavních atrakcí krajinské výstavy v Písku roku 1922.

Rozsáhlou výrobu zajišťovala firma s poměrně malým počtem zaměstnanců, jejich plat byl ovšem až dvakrát vyšší než bylo tehdy obvyklé. Podnik prosperoval až do třicátých let 20. století, kdy musel kvůli krizi produkci výrazně omezit.

Roku 1935 Adolf Raab zemřel a vedení továrny převzal jeho syn Jan. Podnik se mu podařilo vyvést z krize a v období konjunktury roku 1938 opět výrazně pozvedl výrobu. Pokračoval v produkci zaběhnutého sortimentu, který rozšířil ještě o močůvkové čerpadlo Raketa či ložiskovou kompozici Rotorit.

Prozíravý odchod

Za nacistické okupace musel ovšem podnik zavést válečnou výrobu a roku 1943 v něm až sto totálně nasazených obrábělo součástky pro letecký průmysl. Původní zaměstnanci byli přitom posláni na práci do Německa.

Po osvobození roku 1945 Jan Raab dobře odhadl, že soukromé podnikání v Čechách brzy skončí, celý závod proto pronajal firmě Karla Kořána. Sám vstoupil do služeb Státního plánovacího úřadu a jen zdálky sledoval, jak jeho někdejší továrnu roku 1948 přebírají Opravny zemědělských strojů STS. Původní výroba byla zastavena a podnik se začal specializovat na opravy startérů, dynam a alternátorů. Fungoval několik desetiletí, slávy původní firmy ale ani zdaleka nedosáhl.

—————————————————-

 

Na nároží ulic Sedláčkovy a Táborské vznikla do roku 1900 továrna s vilou podle projektu známého slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Obytná budova, postavená v takzvaném švýcarském slohu s prvky folklóru, měla fasády téměř bez ozdob, což bylo na počátku 20. století neobvyklé. Jedinou výjimku tvořil výjev sv. Václava na koni, zhotovený akademickým malířem Antonínem Hančem.

Prameny: Historie a současnost podnikání na Písecku, Listy Písecka, Otavín

Čechura - Dýšina

V této obci existovali 2 slévárny – Hájek a Čechura. Stojanové pumpy se odlévali dle pamětníka ve slévárně Čechura. Nalezl jsem historii ve „Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka“, ze kterého si dovolím citovat:

František Čechura provozoval v Dýšině od roku 1894 malou strojnickou dílnu, která se několikrát přemístila. Slévárna litiny byla založena v roce 1921 k odlévání součástí ručních čerpadel. Roku 1932 byla postavena větší slévárna a od roku 1936 se zahájila výroba odpadních trub, tvarovek a kanalizačních odlitků. V roce 1942 převzal vedení nejstarší syn. Po znárodnění prošla továrna řadou reorganizací, naposled jako vedoucí provoz. závodu Dýšina podnik ŠKODA Plzeň.

Na základě zvýšených požadavků na odpadní a kanalizační litinu došlo k rekonstrukci a rozšíření slévárny. U výroby trub se přešlo na technologii odstředivého odlévání, u tvarovek na kokile odlévání na licích karuselech, k výrobě kanalizační litiny byla postavena formovací linka. Ve strojírně se zhotovovaly hlavně plechové výrobky.

 

V roce 1992 se továrna dostala restitucí do vlastnictví vnuka zakladatele a pracuje pod názvem Armaturka Dýšina, spol. s.r.o. Kromě odpadní a kanalizační litiny se vyrábí odlitky z litiny ozdobné, kamnové a strojní, ve strojírně pokračuje výroba součástí z plechu.

Od ledna 2022 firma ukončila svojí činnost, areál zůstal prázdný, respektive slouží jako skladiště všeho možného.

Podrobnější historie viz odkaz:
armaturka_Hájek_Hučka_2002-Čechura

Karel Valc - betonka Malšovice

Zajímavý slepá ulička v čerpací technice, kdy někteří výrobci zkoušeli nahradit původní dřevěné pumpy betonovou variantou.

František Janovec - Žamberk (dříve Senftenberg)

Pumpen – Fabrik Franz Janovec, Senftenberg in Böhmen
později 
První Orlická koncesovaná strojírna František Janovec Žamberk

 
Vzpomínky dle pamětí syna zakladatele – také Františka Janovce:

Já, František Janovec jsem se narodil 23.6.1889 v Hohenreichu u Gmundu, Dolní Rakousko. Vyučil jsem se strojníkem a absolvoval jsem 5 semestrů na strojně technické škole – TECHNIKUM ILMENAU DURINSKO v předválečném Německu.
Do roku 1891 vlastnil dům č. 40 můj děda Mikuláš Janovec jako hospodářskou usedlost a zároveň jako hostinec s trafikou. Můj děda Mikuláš byl 8 roků vdovcem a také nemocen, takže nemohl živnost dále vésti, a tak byl můj otec, jako nejstarší syn, povolán, aby usedlost převzal. 
 
Musel opustit své zaměstnání strojnického mistra ve Vídni a přistěhoval se s rodinou v r.1891. Mně bylo tehdy kolem dvou roků. Otec se narodil v našem domě č. 40, dne 10.6.1858, takže převzal živnost v mužném věku 33 let. Ponechal dále hostinec s trafikou, když obdržel jako dědičný nástupce dále koncesi.
Druhou polovinu stavení, tj. pravou, kde byla dříve stodola, přestavěl otec na dílnu zámečnicko-strojnickou s kovárnou i truhlárnou. Byl absolventem večerní strojnické průmyslové školy ve Vídni, takže byl i technicky vyškolen. Zařídil strojnickou dílnu s potřebnými obráběcími stroji v začátcích svého podnikání jen na ruční pohon, když nebyl jiný možný, pomocí velkého setrvačního kola, s řemenicí, klikou k roztáčení.
 
K osvětlení byl zaveden acetylen, tedy plyn, dokonce i do hostince. Já jsem se učil již tedy v nové moderní provozovně od r.1904-1907. Dále byla touha otce míti vlastní slévárnu. Jako neúmorný pracovník pokračoval s přístavbou v létech 1907-1909 další nové strojovny s novým parním strojem a kotlem, potřebný pro slévárnu. Stavba slévárny byla dokončena v r.1909 s otáčecím jeřábem na 500 kg, který byl zhotoven ve vlastní dílně dle dílenského mého rysu. Byl jsem v té době ve strojně technické škole v Německu, pak zaměstnán doma do r.1911.
 
Za plného provozu pracovalo ve strojní dílně 15 zaměstnanců a 15 zaměstnanců pracovalo ve slévárně a průběžně zde bylo také 10 učňů. Ve slévárně se také vyráběly odlitky na výrobu čerpadel. Na přístavbu strojní dílny a výstavbu slévárny se můj otec dosti zadlužil u žamberecké spořitelny.
 
V r.1911 po těžké nemoci umírá moje matka Anna Janovcová (rozená Hůlková). Dochází k rozpadu celé rodiny, otec se dostal do platební neschopnosti. Nebyl schopen celý provoz udržet v důsledku hospodářské krize. Banka odstavila celý náš majetek, který byl poté rozprodán. Slévárna se strojovnou a komínem cca 24m byla odbourána v létech třicátých, zůstala pouze obytná budova č.p. 40.
————————————————————-
Syn odchází v r.1911 pracovat do Berlína a 8.srpna 1915 nastupuje na východní frontu. Vrací se v r.1921
 
1928 umírá ve věku 70 let zakladatel F.Janovec starší.
 

A. Hoffmann - Warnsdorf

Annton Hoffmann – slévárna z nynějšího Varnsdorfu.
Objevil jsem i leták se jménem Josef Hoffmann z Warnsdorfu, pravděpodobně potomek z této rodiny.   

F. Hoffmann - Aussig

Aussig an der Elbe= Ústí nad Labem

Pravděpodobně se jedná o příbuzného A.Hoffmanna z Warnsdorfu. Vzhledy pump jsou téměř totožné, možná je odlévala i stejná slévárna.

Ing. Jar. Matička - Praha Karlín

později Vysočany

Je zajímavostí, že to byl zaměstnanec v Kunzovce v Hranicích.  V jedné kronice se píše toto: „Také pražský závod na výrobu speciálních pump a centrifugálních čerpadel bývalého Kunzova zaměstnance ing. Matičky byl konkurenčním podnikem, jenž ujídal Kunzovce ze stolu kdysi jen pro ní prostřeného“.

Významná česká vodárenská firma. Realizovala spousty vodovodů v meziválečném období. Zde je zmínka z budování vodovodu na Podkarpatské Ukrajině:

Výstavba užhorodského městského vodovodu byla zahájena 7. března 1930, v den narozenin prezidenta T. G. Masaryka. V soutěži na realizaci rozsáhlého projektu městského vodovodu vyhrála firma Jaroslava Matičky (Ing. Jaroslav Matička) z pražského Karlína. Během prvních dvou let se na městský vodovod a kanalizaci napojilo 700 z tehdejších 2400 existujících domů. V době spuštění systému v roce 1932 bylo nainstalováno více než 300 nadzemních požárních hydrantů a v dalších letech se jejich počet rozrostl na více než 400. Do dnešních dnů se bohužel dochovalo pouze 69 z nich.

https://kyiv.czechcentres.cz/o-nas/Czech-steps-uzhorod/budova-mestskeho-vodojemu-a-sit-hydrantu

1912-katalog

ing. Karel Pašek - Praha Smíchov

Je zajímavostí, že to byl zaměstnanec v Kunzovce v Hranicích. V jedné kronice je tento text: „Zejména konstruktér podniku ing. Karel Pašek si vybudoval v Praze továrnu na trkače, větrné motory a pumpy a nebezpečně konkuroval Kunzovu závodu. Paškova konkurence byla tím vážnější, že šlo o odborníka, který byl ještě během svého zaměstnání v Kunzovce několikrát vyznamenán průmyslovými organisacemi za své vynálezy a zlepšovací návrhy v oboru vodárenského strojírenství“.

Jan Vítěz - Přerov

Vznik v r. 1895

Význam přerovského kovoprůmyslu proti dřívějšku značně upadl. Mnohé závody během let zanikly a na většinu zbývajících těžce dolehla dnešní obecná hospodářská tíseň.
Na štěstí však tlačí se do popředí a vyplňují vzniklé mezery nové firmy, solidní, průbojné a ctižádostivé. Jedním z těchto závodů, zasluhujícím si sympatie, je továrna na čerpadla Jan Vítěz.
Založena téměř před čtyřiceti lety v roce 1895 jejím prvním majitelem a to na výrobu hospodářských strojů. Při změně poměrů a konjunktury byla zreorganizována a specializována již v letech předválečných na zařizování vodovodů a čerpadel.
Válka způsobila menší interval ve vývoji a v roce 1924 utrpěl závod velkou ztrátu smrtí zakladatele Jana Vítěze. Vedení převzal jeho syn stejného jména.
Organisace podniku byla celá léta zlepšována po stránce technické i obchodní. V roce 1925 bylo nutno přibrati i zařizování ústředního topení jakožto obor nutně doplňující základní dva obory.
Technicky je tedy Vítězova továnra rozdělena ve tři speciální oddělení, výrobu čerpadel – instalaci vodovodů – instalaci ústředního topení. Každé oddělení je vedeno zkušeným odborníkem.
Tím jsou spojeny se zdarem výhody specializace i úplnosti.
Oddělení pump vyrábí veškeré druhy čerpadel, dále čerpadla centrifugální, automatické vodárny známé značky >VITA<, jakož i čerpadla průmyslová. Výroba je postavena na moderní bázi, je vyzbrojena dokonalými obráběcími stroji a moderní zkušebnou.
Oddělení vodovodů má již svou starou solidní tradici a mimo velké stavby obecní a státní postavilo celou řadu vodovodů komunálních.
Oddělení ústředníhé topení jest přes své poměrné mládí neobyčejně agilní a instalovalo v ktárké době mimo stavby soukromé i řadu větších a zodpovědných budov veřejných.
Oproti 10 dělníků a 1 úředníkem v roce 1920 zaměstnává dnes firma mimo prodejního aparátu 40-50 dělníků a 10 inženýrů a úředníků.
Stoupající zájem o solidní výrobky firmy Jan Vítěz a její dokonalou práci instalační si vynutil v roce 1933 zřízení pobočného závodu ve Zlíně, který zaměstnává 7 montérů a 2 úředníků.
Závod má dobrý základ hospodářská i technická a jeho vedení je energické. Solidnost v každém směru je příčinou úspěchu a růstu Vítězovi továrny a není třeba ani zdůrazňovati, že je to i k hospodářskému prospěchu města Přerova.

zdroj: lidové noviny 1935 

 

1919 – Na jméno J. Vítěze mladšího povolena koncese strojního zámečnictví v Jateční ulici 8 (3. V. 1919), zařizování vodovodů, plynovodů, ústředního parního topení s pobočným podnikem v Mor. Ostravě – Vítkovicích.

1924 – Fa J. Vítěz zaměřuje svůj výrobní program na ruční pumpy všech druhů, pumpy na strojový pohon, centrifugální čerpadla všech rozměrů, rotační čerpadla a vodovody Pohonná síla: 1 elektromotor a 2 elektromotory na 12 HP. 1 parní stroj 6 HP a obráběcí stroje. Exportuje do Polska

1925 – instaluje vodovod v novostavbě okresní politické správy (dnešní Okresní národní výbor v Přerově).

1931 – Ačkoliv v r. 1930 je oznamován počet dělnictva 25, dále 10 učňů a 3 úředníci, již v r. 1931 bylo zde zaměstnáno 40 dělníků.

1933 – Část závodu vyhořela: dřevěné sklady, expedice, garáže.– inzeruje vodovody, koupelny, klosety, umývadla, ústřední topení parou nebo teplou vodou (později firma prováděla ústřední topení v Meoptě (??) a v nemocnici), pumpy ruční i motorové, centrifugální a samočinné vodárny „VITA“.

1940 – Až do r. 1945 závod vyráběl hlavně všechny druhy čerpadel pro tuzemsko i pro export. Významná byla ponorná čerpadla, která se prodávala až do Teheránu, od r. 1940 do Bulharska. Za války se nevyráběly v závodě žádné zbraně, pouze čerpadla „TAUMO“ pro Německo a též pro odbyt v protektorátě. Zařízení továrny bylo zastaralé. Koncem 30. let zde bylo zaměstnáno 70 až 80 pracovníků

1946 – 31. VII. 1946 obnovena koncese pro tovární výrobu čerpadel a k nim příslušných elektromotorů a vodovodů, Přerov, Jateční 8.

1948 – Výměrem ZNV v Brně, ze dne 26. února 1948 byla podle dekretu č. 5/1945 Sb. zavedena národní správa. Národním správcem ustanovena fa Sigma – pumpy n. p. v Olomouci dne 18. V. 1948. – vyhláškou ministerstva průmyslu z 27. VI. 1948 č. 1254 a z 29. VI. 1948 č. 1306 fa znárodněna a začleněna do n. p. Sigma – pumpy Olomouc.

1952 – Výměrem ministra těžkého strojírenství z 19. III. 1952 vyhlášen 1.lednem 1948 jako den pro znárodnění rozhodný a znárodněný majetek začleněn do Sigma – pumpy v Lutíně.

1958 – Objekt továrny, dům č. 58 obhospodařovala od 20. V. 1958 Medika. n. p. v Přerově, nyní Zdravotnické zásobování, n. p. Praha.

zdroj: Přehled nejdůležitějších dat Přerovská průmyslových závodu v letech 1985-1965, Jiří Rosmus

asi 1937 – katalog

slévárna KOSMOS - Hodolany
později ŽELEZÁRNY PETRA BEZRUČE
později VHJ Sigma

Zakladatel slévárny byl Adolf Salivar, svůj provoz zahájil v roce 1907. Záhy začala spolupráce s bratry Sigmundy, kteří si nechali odlévat stojany ručních pump (přibližně 1/4 výrobní kapacity). Kooperace obou závodů pokračovala do roku 1963.
V roce 1907 vzniká i společnost KOSMOS, která uzavřela se Salivarem smlouvu o pronájmu a následném odkupu. Časem došlo k finančním neshodám, v roce 1909 Salivar odchází a zařizuje si vlastní závod. Další osudy zakladatele nejsou známy.

Výrobní legendou továrny se stávají kamna, jejich výroba skončila v r.1948.
Během 1.světové války podnik zápasí s problémy, vojenské zakázky se nepodařilo získat. Ke konci války se situace zlepšila, výroba se zaměřila na výrobu strojků na maso a mák a další podobné kuchyňské vybavení. Opět jejich výroba skončila v r.1948.

V meziválečném období (cca do roku 1923) se potácí firma v krizi, je ve ztrátě. Společnost se transformovala na a.s. Německé vedení investuje do rekonstrukce pecí a rozšíření závodu. Počátkem 30 let dochází k reorganizaci obchodu. Výrobky dostávají svojí tradiční značku „K“ s kladívkem. Ovšem do progresivního vývoje opět zasáhla 2.světová válka.

Došlo k majetkovým změnám, kdy se předsedou správní rady stává stoupenec nacismu Karel Otto. V r.1942 vstoupila KOSMOSKa do režimu válečného hospodářství a vyrábí dělostřelecké granáty. Kromě zbrojní výroby stále 1/4 kapacit vyrábí pro SIGMUNDY.

Po válce se továrna stala kořistí Rudé armády. Ta ji v roce 1945 předala státu, který ji vzápětí svěřil národní správě.

1947 byla továrna začleněna do národního podniku Sigma Pumpy, která vznikla sloučením firem Sigmundů, Kunze a Kosmosky.

1949 převzala z Lutína výrobu ručních čerpadel legendárních značek, jako Dural, Orient, Lila, Mostar a legendu Standard.

1953 je sloučený podnik Sigma Pumpy opět rozdělen a Kosmoska se přejmenovává na Železárny Petra Bezruče.¨
Začínají se vyrábět závlahové rozprašovače a soustavy trubek, malá odstředivá čerpadla a různé další díly.

1965 se opět mění název, vznikl konern VHJ Sigma.

1993 v rámci kupónové privatizace se novým majitelem stává Intersigma Hydraulic s.r.o.. Ta zakládá akciovou společnost ISH. Dále se vyrábějí čerpadla a křídlovky.

1997 dochází k rozdělení společnosti na ISH (ponechala si výrobu odlitků) a ISH-Čerpadla, která se zabývá strojírenstvím.

J.Rousek a synové - Nové Město nad Metují

Historie firmy J.ROUSEK a SYNOVÉ se datuje již od roku 1912, kdy byla firma protokolována. Firmu založil otec a 3 synové. Zabývali se výrobou různých zemědělských strojů jako např. šrotovníky, pumpy, čerpadla, napáječky dobytka aj. V roce 1948 byla firma znárodněna (ZTS STAVOSTROJ) a výroba tohoto sortimentu se již neobnovila. 

Po znárodnění se výroba přeorientovala na autojeřáby, rychlovýtahy a dopravníky pro stavební techniku.  V roce 1961 dochází k výstavbě nového závodu, kdy se přeorientoval na těžkou stavební techniku. V roce 1983 dochází k dalšímu rozšíření, v níž probíhala výroba těžkých tahačů. V 90. letech byla založen Stavostroj a.s. a probíhá jen výroba silničních válců. V r.2005 dochází ke spojení se Švýcarskou firmou Ammann. 

V jedné z původních budov v roce 1991 jeden z potomků původních zakladatelů firmy pokračuje ve výrobě, ovšem zdravotnických lehátek. Firma funguje až do dnešní doby pod názvem ROUSEK s.r.o.

zdroj: https://www.rousek.eu/historie

 

Slévárna  je nyní samostatná firma s prostým názvem SLÉVÁRNA, spol. s r.o..

Společnost SLÉVÁRNA vznikla privatizací provozu v roce 1992, kdy byl slévárenský provoz vyčleněn ze státního podniku Stavostroj a jako oddělený provoz prodán v rámci malé privatizace na základě privatizačního projektu.

zdroj: https://slevarnanm.cz/cs/page/o-spolecnosti

Alfa - Praha XII., Jagellonská 5

Pražský výrobce, podle katalogů byl zaměřen především na čerpadla pro zemědělce, ale také vodovody, bojlery, odstředivky na mléko a obecně instalatérskou techniku.

Ing. Hejduk a Faix - HEFA - Praha Vysočany

neznámé stáří-katalog

K.&R. Ježek - Blansko

ÉRA JEŽKŮ (1846 -1945)

Blanenský rodák Karel Ježek, narozený v roce 1821, přebírá v roce 1841 otcovu zámečnickou dílnu a v roce 1846 ohlašuje zámečnickou živnost. Rok 1846 se považuje za počátek podniku, o němž píšeme.

K. Ježek začínal svoji živnost provozovat na náměstí v Blansku v č. p. 8 a později v č. p. 9 se čtyřmi dělníky. Původně vyráběl stavební kování – zámky, závěsy, zástrčky apod., později nástroje: pily, sekery, velké řeznické mincíře atd. Spolu se svým tchánem, stolařským mistrem Fialou, zahájil výrobu prvních strojů, kterými byly řezačky na slámu.

Velký význam pro další vývoj měla návštěva Ježků na světové výstavě hospodářských strojů roku 1873 ve Vídni. Zde zakoupili některé z exponátů výrobců z Anglie. Podle nich zdokonalovali svoje výrobky, popř. zavedli výrobky nové, a tak již v roce 1874 byla vyrobena první Ježkova mlátička na obilí. Výroba se rozrostla o žentoury, bubínkové řezačky, fukary a lehké šnekové secí stroje. V té době již v Ježkových dílnách pracovalo 40 dělníků, kteří dodávali na trh ročně 300 ks secích strojů, 100 ks řezaček slámy a další stroje.

Zakladatel firmy měl mimo čtyř dcer i dva syny – Karla, nar. 12. 3. 1851 a Richarda, nar. 3. 2. 1860. Karel se vyučil řemeslu u svého otce, a jak bývalo zvykem, šel do světa na zkušenou. Nejprve pracoval coby tovaryš v letech 1867 až 1869 v Budapešti, pak se na rok vrátil do Blanska a v roce 1870 jako dobrovolník nastoupil do vojenského arzenálu ve Vídni. Zde byl po roce a půl povýšen na mistra a současně přeložen do Vídeňského Nového Města. Odtud se vrací v srpnu 1873 do rodného Blanska. Mladší Richard vystudoval vysokou technickou školu ve Vídni a další zkušenosti získával při námořní službě v Pule (dnes Chorvatsko), později pracoval v Budapešti a dva roky v Anglii.

Oběma synům předává v roce 1887 otec Karel Ježek svoji dílnu. Ti již v roce 1888 započali s výstavbou nového závodu v blízkosti železnice, na dnešní Svitavské ulici. Karel a Richard Ježkovi se tak stali strůjci rozvoje závodu. V témže roce byla vystavěna a 22. srpna uvedena do provozu nová slévárna. Odlévalo se tehdy dvakrát týdně.

Dne 25. 8. 1889 zakládají oba bratři veřejnou obchodní společnost „K. & R. Ježek, strojnická továrna a slévárna Blansko“.

V roce 1890 se závod rozšířil o novou strojírnu a kovárnu. Závod v té době vyráběl zemědělské (hospodářské) stroje a zaměstnával 208 lidí, z nichž bylo osm úředníků.

Od roku 1902 byla zahájena nová etapa strojírenské výroby závodu. Výrobní program byl rozšířen o stroje pro cihelny, cementárny a kamenolomy.

V roce 1903 byla postavena nová montovna a v roce 1906 slévárna. Roční produkce hospodářských strojů činila asi 1 500 ks řezaček, 1 200 ks mlátiček, 1 000 ks žentourů, 1 200 ks fukarů a další zboží.

Kromě dodávek na území bývalého Rakouska – Uherska, byl odbyt strojů firmy K. & R. Ježek rozšířen o nové odbytiště v dnešním Slovinsku a Chorvatsku. Proto byla v roce 1908 zakoupena malá továrna v slovinském Mariboru, která prodávala převážně stroje vyrobené v Blansku a prováděla jejich servis. Sama vyráběla jen drobné stroje.

Výstavba závodu v Blansku pokračovala v letech 1910 -11 stavbou správní budovy, a to podle vzoru zámečku Miramare, který se nachází v Terstském zálivu, a byl postaven v roce 1856 pro arcivévodou rakouského, pozdějšího císaře mexického, Maxmiliána. Této budově se mezi zaměstnanci závodu říkalo „hrad“. Dodnes upoutá pozornost návštěvníků Blanska.

V roce 1911 uzavřela firma smlouvu s c.k. státními drahami ve Vídni o postavení vlastní vlečky a železničního mostu přes řeku Svitavu.

V letech 1913 až 1929 byly postupně postaveny další budovy závodu, např. stolárna (1922), pila (1923) aj.

Světová hospodářská krize v letech 1929 -1933 postihla i firmu K. & R. Ježek. Došlo ke značnému propouštění z práce, ale již od roku 1934 nastává oživení výroby.

Před vypuknutím 2. světové války byly výrobky závodu vyváženy do Polska, Turecka, Bulharska, Německa, Anglie, Řecka, Litvy, Rumunska a Maďarska.

Na počátku protektorátu měl závod velké zásoby materiálu, některá výroba strojů byla zastavena a další omezena. Závodu byly z válečné výroby přiděleny zkoušecí aparáty pro letecké motory pro firmu Flugmotorenwerke Ostmark v Brně-Líšni.

Konec 2. světové války dolehl těžce na Ježkovu továrnu. Blížící se fronta a zvýšená letecká činnost nad Moravou měly za následek, že počátkem dubna roku 1945 se v závodě téměř nepracovalo a německé jednotky se ve strachu před postupující Rudou armádou ukryly i v závodě.

Středa 7. dubna 1945 se zapsala do historie závodu a města. V tento den v 17,30 hodin byl podniknut na Blansko ničivý letecký útok spojeneckého letectva. Při něm bylo svrženo na Blansko cca 300 leteckých pum, z toho 17 zasáhlo budovy v závodě. Byly zničeny všechny výrobní objekty, mimo slévárny, která byla zčásti poškozena. Dílo zkázy dovršil mohutný požár. V samotném městě Blansku došlo k velkým ztrátám na budovách a 22 občanů přišlo o život.

9. květen 1945 zastihl závod v troskách. Těsně před příchodem Rudé armády do města Blanska připravovaly zbytky německých vojsk zničení blanenských mostů přes řeku Svitavu. Také most tovární vlečky byl podminován a jen díky hrdinství zaměstnance závodu Karla Musila z Blanska se tento záměr nezdařil.

Na závěr části o stoletém působení Ježků uvádím přehledně mužské potomky, kteří vlastnili továrnu od prvních počátků až do května 1945. Byli to:

Karel Ježek (1821-1897), zakladatel, jeho synové Karel Ježek (1851 – 1919) a Ing. Richard Ježek (1860 – 1948), kteří ze živnosti vybudovali strojírenskou továrnu, synové Karla Ježka: Ing. Karel Ježek (1888 – 1971) a Ing. Robert Ježek (1890 – 1964) a synové Ing. Richarda Ježka: Ing. Richard Ježek ml. (1891 – 1969), Ing. Zeno Ježek (1899 – 1979) a Rudolf Ježek (1901 – 1963).

Od roku 1916 postupně do roku 1928 přistupuje za společníky výše uvedených pět vnuků zakladatele firmy. Stali se spoluvlastníky firmy, což platilo až do roku 1945.

Když jsem nastoupil v roce 1965 do Adastu, setkal jsem se s několika zaměstnanci, kteří u firmy pracovali v době, kdy ji vlastnili zmínění pánové. Hodnocení bylo vesměs kladné. Snad nejlépe vzpomínali na Zeno Ježka.

Pokud jde o stavy zaměstnanců u firmy, pak v roce 1910 se uvádí 420 osob, v roce 1927 600 dělníků a 58 úředníků, před hospodářskou krizí cca 800 a v roce 1945 cca 600 osob.

Ježkové byli vlastníky, tedy v té době továrníky, avšak až na výjimky prameny neuvádějí, jaké funkce zastávali. Víme jen, že ve funkci správního ředitele působil až do konce 2. světové války jistý František Svoboda, který po válce nastoupil do Tatry Kopřivnice.

Pro porovnání uvádím data založení významných strojírenských závodů v Brně a na Blanensku: První brněnská strojírna – 1821, Ignác Storek, dnes Šmeral Brno – 1861, Slévárna UXA Brno – 1885, Královopolská Brno – 1890, Zbrojovka Brno – 1918, Adamov – viz dále, ČKD Blansko – 1698, Metra Blansko – 1911, Minerva Boskovice – 1936.

OBDOBÍ PO ROCE 1945

Bezprostředně po skončení 2. světové války byl ustaven ze zaměstnanců firmy K. & R. Ježek již 14. 5. 1945 Revoluční závodní výbor, který odebral rodině Ježků jejich závod a ujal se řízení. 2. července 1945 byl rozhodnutím Zemského národního výboru v Brně ve firmě K. & R. Ježek v Blansku ustanoven národní správce.

Vyhláškou Ministerstva průmyslu ČSR ze dne 7. 3. 1946 byla národní správa firmy K. & R. Ježek zrušena a z její majetkové podstaty byl zřízen národní podnik Závody na výrobu keramických strojů Blansko.

V této době byla výroba orientována na cihlářské a keramické stroje. Od roku 1947 dochází k rozvoji závodu. Jsou k němu přičleněny závody s podobným výrobním programem, zejména v severozápadních Čechách, a to závod 02 – Varnsdorf, závod 03 – Klášterec nad Ohří, závod 04 – Dvory u Karlových Varů a závod 05 – Klatovy, do kterého byl převeden závod Netsch v Aši. Tím se stal ze závodu podnik, který se i nadále rozšiřoval. Závodem 06 se stala firma Heinik Přerov, závodem 07 firma Belka Přerov, závodem 08 firma Daněk ve Vlkoši a jako závod 09 od roku 1948 nově stavěný závod Přerovské strojírny Přerov.

Významnou událostí pro závod a jeho další rozvoj bylo otevření nové montážní haly 22. června 1947. Akce se zúčastnil tehdejší předseda Ústřední rady odborů (ÚRO) Antonín Zápotocký, později předseda vlády a prezident.

Vyhláškou Ministerstva průmyslu ČSR z 25. 7. 1949 byl dosavadní název podniku s účinností od 1. 1. 1950 změněn na Keramostroj, n. p., Blansko. V tomto čase byla zastavena výroba hospodářských strojů, rozšiřuje se výroba keramických strojů a o rok později je zaváděna nová výroba – motorové silniční vály.

K 1. 1. 1951 je na základě rozhodnutí ministra průmyslu ČSR ustaven národní podnik Přerovské strojírny Přerov. Do nového podniku byly z majetku Keramostroje začleněny pobočné závody: závod v Přerově (dříve Heinik, Krátký a Belka), závod ve Vlkoši (dříve Daněk) a závod ve stavbě v Přerově. Vazba Keramostroje a Přerovských strojíren však zůstává až do ukončení výstavby v Přerově.

Od té doby se Keramostroj pozvolna rozpadá. Postupně jsou z něho vyčleněny závody Varnsdorf, Klášterec nad Ohří, Dvory u Karlových Varů a Klatovy, které se buď osamostatňují, nebo začleňují do jiných podniků.

Vládním usnesením z 22. 2. 1956 byl Keramostroj pověřen funkcí hlavního, později generálního dodavatele investičních celků pro obor keramiky. Zabezpečoval výstavbu porcelánek, keramiček a cihelen v Egyptě, Indii, Číně, na Cejlonu, v Řecku, Turecku a jinde. Z tuzemských investičních celků vybudoval Keramostroj magnezitku v Lubeníku na Slovensku, keramičky v Bechyni a Třemošné, porcelánky Božíčany a Klášterec nad Ohří a další. Připomínám také, že výrobky z Keramostroje pracovaly v MKZ Rájec a šamotce ve Velkých Opatovicích.

Tato role podniku byla z hlediska organizačního a koordinačního nejvýznamnější a nejnáročnější v celé historii továrny.

Současně se rozrůstá výroba motorových silničních válů, které se staly významným exportním zbožím.

Rozhodnutím ministra těžkého strojírenství z 19. 3. 1958 došlo ke sloučení Keramostroje Blansko, Západočeských strojíren a sléváren v Dýšině (okres Plzeň) a Montáží energetických a keramických zařízení Brno s Přerovskými strojírnami Přerov, a to ke dni 1.4. 1958. To znamenalo konec Keramostroje Blansko jako podniku. Blanenský závod se stává pouze pobočným závodem Přerovských strojíren Přerov.

Ke stejnému datu se Přerovské strojírny stávají vedoucím národním podnikem nově vytvořené organizační formy, a to tzv. výrobně hospodářské jednotky (VHJ), kdy podnikovému řediteli v Přerově byly podřízeny další podniky, to Stavostroj Nové město nad Metují a Podpolianské strojírny Detva na Slovensku. Byl to první krok k oborovému sdružování podniků s blízkým výrobním sortimentem. Další změna ve sdružování podniků proběhla v roce 1965.

V roce 1963 došlo z rozhodnutí nadřízených orgánů k vyčlenění závodu z Přerovských strojíren a jeho začlenění do n. p. Adamovské strojírny Adamov.

Výroba keramických strojů je delimitována a definitivně ukončena v roce 1964. V Blansku zůstává výroba silničních válů a nově je zaváděna výroba řezaček papíru.

zdroj: http://zrcadlo.net/clanky/Vzpominky-na-minulost-Od-tovarny-K-R-Jezek-po-Adast-Blansko-2608/

Cihelka Eustach - Háj ve Slezsku
později "Pumpy Cihelka Háj"

Vyučil se zámečníkem. V roce 1900 si pořídil v Háji ve Slezsku strojírnu se slévárnou a vyráběl pumpy všeho druhu. Firma „Pumpy Cihelka Háj“ pokračovala ve výrobě i po předání synovi Oldřichovi v roce 1936. Oldřich pokračoval v rodinném podnikání až do roku 1948, kdy byl podnik znárodněn a už nikdy nebyl rodině Cihelkových navrácen.

Eustach Cihelka se od malička pohyboval v prostředí českých vlastenců a přesvědčených Čechů, což utvářelo jeho národní cítění. Spolupracoval s Maticí Opavskou a byl spoluorganizátorem Tábora lidu na Ostré Hůrce 22. září 1918. V jeho dílnách byly připravovány letáky a plakáty s protihabsburskou tematikou a s výzvou na vytvoření ČSR.

Významně se podílel na kulturním a politickém dění v Háji ve Slezsku; byl spoluzakladatelem Sokola, sboru dobrovolných hasičů a Ochotnického divadla. Častým hostem u něj býval Petr Bezruč i akademický sochař profesor Josef Wagner, autor památníku povstání na Ostré Hůrce ve Slezsku.

zdroj: wikipedia

J.K. Rudolf - Plzeň

Pumpa stojí na náměstí v Kamenici nad Lipou.

Jindřich Karel Rudolf se narodil roku 1848 v Praze. Vyučil se klempířem a odešel roku 1875 do Plzně, kde se chtěl usadit. Převzal malou klempířskou dílnu ve Školní ulici (dnešní ulice B. Smetany), ve které začínal s jedním pomocníkem. Díky píli a vytrvalosti se mu brzy podařilo získat důvěru zákazníků, takže již v následujícím roce přijal další zaměstnance a zakoupil i několik strojů na zpracování plechu.

Příznivý vliv na další podnikání měl i přechod na metrickou soustavu, se kterou souvisela i nutnost výměny všech starých plynoměrů. Rudolf měl najednou tolik zakázek, že si musel pronajmout několik dalších objektů.

Nedostatek prostoru nakonec vyřešil zakoupením celého domu na rohu Ferdinandovy a Jungmannovy (dnešní Klatovské a Americké) ulice, kam celou výrobu roku 1881 přestěhoval. Firma nesla název „J. K. Rudolf, klempířství a prodej zboží pro domácí, kuchyňské a galanterní potřeby“ a vedlo se jí znamenitě. Do roku 1900 se z ní stala moderní továrna, ve které pracovalo již 140 zaměstnanců.

Podnik měl opravdu velký záběr. Sestával ze slévárny neželezných slitin a litiny, kotlárny s kovárnou, soustružny, truhlárny, galvanizovny, cínárny a čistírny. Rozsáhlé bylo zejména oddělení klempířské, kde byla kromě vlastní klempírny ještě kovotlačitelská dílna, oddělení pro vybavení koupelen, výrobu kovových ornamentů i kovového nábytku. Továrnu doplňovala také samostatná dílna na montáž plynovodů, vodovodů a nejrůznějších čerpadel. Ze stavebněklempířské výroby vynikaly zejména různé ornamentální a figurální práce, jejichž vkusné a kvalitní provedení zajistilo firmě dobrou pověst. V roce 1888 byly společnosti zadány například ozdobné práce při stavbě nové spořitelny a roku 1902 provedla i náročnou výzdobu justičního paláce. Orel na hlavním znaku měl rozpětí 3,5 metru a dva lvi ze zinkové slitiny měřili každý 2,25 metru. 

Také v instalaci vodovodů a topení měla firma velmi dobré výsledky. V roce 1889 se značnou měrou podílela na stavbě a instalaci městského vodovodu, instalovala vodovod pro Plzeňský pivovar a postavila i některé rozvody ve Strakonicích a Tetíně. Úspěšná byla i konstrukce signalizačních zařízení pro železnice, díky níž se J. K. Rudolf stal dokonce stálým dodavatelem rakouských drah. Kromě toho vyráběl také ledničky, pračky, kuchyňská a koupelnová zařízení, železný nábytek, petrolejové měřiče, plynoměry a čerpadla. Všechny výrobky se těšily velké oblibě a získaly i několik cen na průmyslových výstavách. Jindřich Karel Rudolf byl navíc vyznamenán císařským zlatým záslužným křížem a směl používat i označení c. k. dvorní dodavatel. Po Rudolfově smrti v roce 1912 převzali vedení podniku jeho synové Jindřich a František, kteří úspěšně pokračovali v otcově činnosti. Roku 1921 si dala firma patentovat ochrannou známku IKAR a postupně se stala jednou z nejvýznamnějších instalačních společností v Československu. V mnoha velkých stavbách provedla instalaci ústředního topení, kanalizace i vodovodů a začala také s elektroinstalacemi. Nově vyráběla zařízení pro pošty, telegrafní ústředny i automobilky a její výrobky se vyvážely do Jugoslávie, Rumunska, Švýcarska, Bulharska či Řecka. Měla i tři pobočné závody – v Praze, Klatovech a Bratislavě. Roku 1931 zaměstnávala již přes 400 dělníků a počátkem druhé světové války zakoupila bývalou továrnu Zikmunda Theinera v Plzni-Koterově. Do ní se přestěhovala některá výrobní oddělení, například výroba umyvadlových baterií a kohoutů. Roku 1944 se navíc změnilo i vedení podniku – pozici zesnulého Františka Rudolfa převzal jeho syn Karel. 

Po skončení druhé světové války byla firma narychlo transformována na společnost s názvem „Průmyslové podniky IKAR“, aby se vyhnula znárodnění. K tomu ale nakonec stejně došlo a bývalý podnik J. K. Rudolfa se roku 1947 stal součástí nově založených Instalačních závodů.

Původní továrna v Klatovské ulici se později na čas osamostatnila, již roku 1952 byla ale začleněna do Armastavu, pod kterým zůstala dalších pět let. Poté ji převzaly Pozemní stavby Plzeň a z podniku se stal závod Stavomontáže. Počet zaměstnanců postupně vzrostl až na tisíc a firma se stala nejsilnějším stavebně-montážním závodem v Západočeském kraji.

Změnu přinesl teprve rok 1990, kdy zanikly Pozemní stavby Plzeň. Závod Stavomontáže byl o dva roky později privatizován a změnil se ve firmu Stavební montáže, s. r. o. Ta se dnes zabývá tradičními instalacemi i stavitelstvím a od roku 1998 používá registrovanou ochrannou známku Bost.
zdroj: https://www.euro.cz/clanky/topenari-vsech-zemiucte-se-885421/

Další stručná historie firmy: https://plzen.rozhlas.cz/plzenska-firma-j-k-rudolfa-se-podilela-na-konstrukci-prvniho-letadla-v-8263599

Antonín Němeček - Praha Pankrác

Citace – P.Hofman: 
Když jsem poprvé viděl tuhle nádhernou pumpu na Vyšehradě, byla prasklá a v zuboženém stavu. Potěšila mě zpráva, že jí parta nadšenců demontovala a ze dvou nebo tří pump složila tuhle parádu. 
Tahle pumpa pochází zcela jistě z přelomu 19. a 20. století a jak známo, v těchto letech se v našich zemích ještě železné pumpy nevyráběly. Tahle je skutečně neznačená a s největší pravděpodobností jí odlila vídeňská firma Garvens. 
 
Paradoxem je, že ta, která na Vyšehradě původně stála už značená byla a díky tomu je jasné, kde vznikla a kdo jí namontoval. Původní pumpu vyrobila a namontovala zavedená firma Antonín Němeček (Školská ulice č. 28, Pankrác), která prováděla studnařské a pumpařské práce pro město Praha. Zastupovala také vídeňskou firmu Garvens, která jako zřejmě jediná na území RU vyráběla tyto nádherně zdobené ruční stojanové pumpy. Pan Němeček se někdy kolem roku 1905 – 1908 rozhodl pro výrobu svých vlastních železných pump (pravděpodobně zakoupil licenci od f. Garvens) a na výtoku už odléval nápis ANT. NĚMEČEK PRAHA. Není to tak dávno, co jsem si udělal výlet do Prahy, konkrétně na území Prahy 6 a tam jsem si jednu nádherně zachovalou pumpu Antonína Němečka vyfotil. 
Kdysi jsem pátral po nějakých bližších informacích o této firmě, ale krom asi dvou reklam v novinách a zápisu v seznamu firem jsem nic nedohledal. Firmu zmiňuje ve svém vyprávění i František Sigmund, který byl u firmy pana Němečka na zkušené, aby rozvinul své znalosti v oboru a byl v Praze právě v době, kdy začal s výrobou železných pump. A protože ve svém vyprávění zmiňuje, že byl i u zařizování Pražského průmyslového muzea (což bylo s největší pravděpodobností Národní technické muzeum) odhaduji začátek výroby na rok 1908.

A.Miklík - Kunovice

Zámečnictví Antonín Miklík
Manželům Marii a Antonínu Miklíkovým se narodil 19. 11. 1872 synek Antonín. Když vyrostl, vyučil se zámečníkem a 9. 6. 1897 si otevřel v Kunovicích zámečnickou dílnu v domě čp. 27 a následně, v roce 1901, obchod se smíšeným zbožím. O pět roků později, v roce 1906, přestěhoval svou živnost do domu s číslem popisným 358. Po velké povodni, která se prohnala Kunovicemi v roce 1910, uspořádal pan Antonín, starosta společenstva živnostníků v Kunovicích, veřejnou sbírku ve prospěch poškozených touto živelní pohromou. Vybraná částka ve výši 7 440 korun byla rozdělena potřebným.
Antonín Milík později rozšířil své podnikání o výrobu hospodářských strojů a získal koncesi na zřizování vodovodů, pump a také na provádění studnařských prací. V pozdějším období přenechal studnařské práce svému bratru Františkovi, který začal také s výrobou betonových skruží.
Ve třicátých letech získal pan Antonín velké zakázky na Slovensku, kde se mu také dařilo. Po vypuknutí druhé světové války a vzniku Slovenského štátu se musel rozhodnout, zda bude nadále podnikat na Slovensku nebo doma, na Moravě. Podnikaní na Slovensku bylo podmíněno přijetím slovenského občanství. Zůstal Čechem a přišel nejen o materiál, ale také o velké peníze. Tato podnikatelská ztráta se podepsala na jeho zdraví a dne 24. 8. 1945 Antonín Miklík zemřel. Po jeho smrti se o firmu starala manželka Emílie, která však podnikání ukončila 8. 8. 1946.
Rodina Miklíkova prodala své zámečnictví Josefu Šenkovi, který v domě čp. 358 provozoval kovárnu až do osmdesátých let minulého století. Od pana Šenka odkoupila dům soukromá společnost, v roce 1995 jej zbourala a postavila nový podnikatelský objekt.
Antonín Kadlčík
www.facebook.com/mesto.kunovice.official
Městský zpravodaj Kunovjan 4/2021 str. 19.

J.Růžička - Tuchlovice

Sýkora - Přerov

F.Wichterle - Prostějov

František Medlík - Karlov u Staré Paky

Fafejta

K tomuto výrobci nemám žádné podrobnosti.

Nalezen pouze tento stojan, jinak o výrobci není nic známo.

KSF

K tomuto výrobci nemám žádné podrobnosti.

FODOK

K tomuto výrobci nemám žádné podrobnosti.

Adlo

K tomuto výrobci nemám žádné podrobnosti.

Akaha

K tomuto výrobci nemám žádné podrobnosti.

Anton Dlez (Dlaz?) - Žlutice
dříve Luditz

K tomuto výrobci nemám žádné podrobnosti.

A.Pospíšil - Haňovice

Jaroslav Kocián - Králové Městec

Antonín Hájek - Artesia - Praha II

Řezáč a spol. - Praha II

J.Mizera-Dlouhé Mosty

V.Jaroš-Kralupy nad Vltavou

František Čížek - Praha Karlín

Zatím neznámí výrobci

AdresA

Socialní sítě

RD3D

Čerpání vody bez elektřiny.